Jsem velmi nešťastná, že žijeme se synem takové lokalitě, kde nejsou vůbec žádné děti. A když tam už jsou nějaké děti, Tak jsou všechny o pět let starší než syn. A vy jistě víte, že když je synovi pět let, tak si moc nebude rozumět s dětmi kterým je třeba deset let a více. Tedy abych pravdu řekla, tak syn by si s nimi samozřejmě moc rád hrál. Jenomže ty starší děti už si nechtějí hrát s těmi mladšími. Že se smějí tomu, že si nebudou hrát s děckama a s miminama. Jenomže můj syn by si tak moc rád s nimi hrál, že se poslední dobou zavírá sám do sebe a je z toho velmi nešťastný. Syn sice chodí do školky, ale taky mu chybí sociální kontakty a dětská společnost u nás ve vesnici.
A musím říct, že jsem z toho velmi nešťastná. Někdy kolikrát jsem už doma brečela, protože syn jen vyrůstá v takové společnosti, kde jsou hlavně dospělí lidé anebo starší děti. Je škoda, že tady byla jedna moje kamarádka, která měla dvojčata ve věku mého syna. Jenomže ona se odstěhovala do Prahy, že si tam našel lepší práce a taky nového přítele.
Já tohle sice chápu, ale jsem velmi nešťastná kvůli svému synovi. Někdy přemýšlím nad tím, že kvůli takové společnosti, jaká tady ve vesnici panuje jsem si řekla, že se odstěhuji do města. A hned vedle školky. A viděla jsem se, že právě vedle školky pronajímají nový byt. A je tam aspoň bylo volné místo ještě vedle, že bys tam nastěhovala sestra, protože sestra se chce taky stěhovat do města, protože u nich na vesnici zase taková společnost, kde se všichni pomlouvají navzájem. A to si myslím, že taky pro psychiku dospělého člověka nebo i dítěte není opravdu vhodné. Nevím, proč tomu tak je, že na vesnici je vždycky taková zajímavá společnost, kde se lidé většinou pomlouvají navzájem nebo špehují ostatní lidi okolo za oknem. Já tohle znám. Stále vidím důchodce, jak koukají skrz záclonu ven.
