Mít koníčka je dnes považováno za něco naprosto běžného, a není divu. Prakticky každý člověk nějakého má, a dnes je to všeobecně považováno za nezbytné pro náš dobrý psychický stav. Doporučují to psychologové i psychiatři, a i lidé si to pochvalují. Není tedy divu, že své záliby chtějí sdílet i s ostatními, zvláště pokud se o ně skutečně vášnivě zajímají. Problém však je, že při představování svého koníčku často děláme zbytečné chyby, které druhou osobu od naší záliby spíše odradí.
V první řadě často hovoříme až s příliš velkým zápalem. Místo abychom druhému člověku postupně ukazovali, o co se jedná, chrlíme na ně jednu věc za druhou rychleji, než stačí sledovat. Nelze se tedy divit, že po chvíli svou pozornost takzvaně „vypnou“ a v podstatě nebudou vnímat, co jim říkáme. Některé lidi můžeme svým nadšením i vystrašit, což nám také příliš nepomůže. Je tedy mnohem lepší krotit se a zvolit jemnější přístup.
Dalším častým problémem je zapomínání na fakt, že ten druhý se v dané věci naprosto nevyzná. Když pak na něj začneme mluvit techničtějšími termíny nebo povídat o něčem, co již požaduje určitou znalost dané věci, pak pochopitelně nebude rozumět. A odradí jej to, neboť danou věc začne považovat za příliš složitou a komplikovanou, což je škoda. Vždy je tedy lepší začít u naprostých, úplných základů, i když nám připadají naprosto samozřejmé.
Zapomínat bychom však nesměli ani na feedback, který od posluchače dostáváme. Neměli bychom se nechat unést vlastním zápalem, ale všímat si toho, jak se druhá osoba tváří. Zajímá ji, co říkáme, nebo pouze přikyvuje? Také bychom ji měli zapojit do hovoru. Nemělo by to být pouze jednostranné vysvětlování, nýbrž konverzace. Jen tak si skutečně získáme pozornost svého posluchače a budeme mít skutečně šanci, že jej naše věc zaujme. To je však něco, co si mnoho lidí příliš neuvědomuje, často ke své vlastní škodě.
